Zpět do běžeckých bot je cesta trnitá…

Naposledy jsem vyběhl někdy v půlce ledna. Od té doby uteklo mnoho času. Do lesa jsem se dostal maximálně na procházku a to bylo vše. Jediná aktivita, která mě vytrhla z nečinnosti  byl rotoped a posilování na TRX.

Každý večer jsem trávil strečinkem a cvičením na bossu. Po celou tu dobu se koleno chvíli lepšilo pak zase bylo horší a tohle se opakovalo stále dokola. Nic moc pozitivní výhled na návrat.

Poctivě jsem chodil na fyzioterapie, makal na sobě a věřil, že dělám dobře pro své tělo. Anežka Šplíchalová z Fyziokliniky měla připravené různorodé hodiny s cvičením a protahování. Pod bedlivým dohledem jsem odbourával zlozvyky špatného držení těla. A že jich bylo – je. Dále jsem se učil, jak správně cvičit a protahovat se. Musím říci, že jsem se postupně začal na hodiny těšit. Když jsem si měl večer zopakovat co všechno mě Anežka naučila tak né vždy jsem si dokázal všechno vybavit. Bylo toho opravdu dost. Nakazila mě cvičením tak, že jsem si pořídil domů jak čočku tak bossu. Teď parkují za gaučem a čekají až je večer vytáhnu. Čas od času jsem se přistihl, jak koukám na televizi a přitom stojím jednou nohou na bossu. Bez ničeho, jen tak.

Horší bylo, že čím více hodin jsem absolvoval, tím více se časově nafukovalo moje cvičení doma. Nakonec čas, který jsem trávil cvičením trval něco přes hodinu. Dost zajímavé. Držel jsem to skoro den co den a výsledek byl opravu vidět. To, co se mi zdálo dříve nemožné jsem už mohl udělat. Pokrok byl znát a to byla motivace.

Využíval jsem i čas, když se Tereza Beranová vracela z Mallorky na otočku do ČR.  Tady to bylo o trochu jiné. Bylo vidět, že pracuje vrcholově a s vrcholovými sportovci. Stačilo pár minut cvičení a byl jsem fakt utahaný.  Koleno občas zabolelo, ale neoblomě mě hecovala, ať udělám ještě další cviky, ať srovnám nohy, ať dokončím serii. Zase jsem si připadal jako slabé dítko. Poslouchal jsem a  bez mrknutí oka cvičil a cvičil.

Bohužel čas utíkal stále rychleji. A i když se noha zlepšovala, tak nebyla šance běžet na prvních závodech sezóny. Zrušil jsem svoji účast na 1/2 marathonu v Praze a ještě předtím jsem musel odpískat první zimní SPARTAN RACE. Prostě to nešlo a než jít někam neuzdravený tak radši vůbec.

Je tu konec února a noha se zlepšila tak, že bolest při chůzi už téměř necítím. jen když je chlad. Schody jsou ještě trochu problém, ale je to o dost lepší. Stanovil jsem si  tedy konec prvního týdne v březnu na první zkušební výběh. Samozřejmě, když vše bude, tak jak má být.

Termín se blížil a já byl docela nervozní…takovou dobu jsem nic neběhal. Hlavou se mi honilo spoustu otázek:  Jaké to bude? Vydrží to koleno? Jak moc se „vypařilo“ to, co jsem natrénoval? A odpověd se měla za nedlouho dostavit.

Nastal ten čas…byl to zvláštní pocit obléci se znovu do běžeckého a připravit se na první test.  Před návratem do běžeckých bot jsem udělal několik změn. Jedna z nich byla změna místa pro tréninky v týdnu. Přesunul jsem se z asfaltové periferie Prahy do lesů za Starou Boleslav, které proslavil Emil Zátopek. Druhou důležitou změnou byla obuv. Pořídil jsem si nový pár bot od Salomonu – Speedcross 3 určené do lesů a horšího terénu. Od těchto prvních změn si slibuji úlevu pro nohy a lepší adaptování na nepravidelný povrch.

Plný očekávání a nervozity stojím  u lesa a přemýšlím, jak vlastně začít. Lehké zahřátí, pak důkladné protažení a zvolna vyrazit. První nejisté kroky, jako bych běžel poprvé v životě a nevěděl jaké to je. Hlava plná myšlenek a obav. Přes 2 měsíce jsem neběžel, zapomněl jsem, jak se to dělá…první kroky, žádná bolest, další kroky a také žádná bolest a po těle mrazí. Od každého dalšího kroku čekám něco nového. Po kilometru zastavuji a znovu se důkladně protahuji. Tepovka lítá někde v oblacích a přitom běžím s časem někde okolo 8 minut na kilometr. To je takové tempo, kdy by mě předehnala i babička s chodítkem. Ale to mi nevadí…já běžím.  Pokračuji lesem dále, zvolna, vnímám každý signál z kolena a modlím se, ať je vše v pohodě. Motivuji koleno ať to doběhne a ať se můžu manželce  pochlubit, že jsem to zvládl. Myslím, že i jí se uleví a bude mít radost.

 

 

Po necelých 6ti kilometrech se vracím zpět k autu….zvládl jsem to! Dětská radost, že jsem na správné cestě. Všechen ten čas strávený cvičením a protahováním se snad vyplatil.

Mám neskutečnou radost, že jsem to zvládl…i když jsem běžel příšerně. Noze jsem podvědomě trochu ulevoval. Běh vypadal jako kdybych běžel skoro po jedné noze, ale i tak jsem to zvládl…

Ten týden jsem zvládl i druhý trénink a uběhl tak krásných 19 km za celý týden. Ano vím, že by to byl obvykle můj běžný objem za jeden trénink, ale já stál na začátku nové cesty…cesty zpět…