Liberec má jednu nepopřitelnou tradici. Ač je to závod, který je nejblíže, takový skoro domácí. Tak na něj skoro vždy jedu bez tréninku. Letos to nebylo vyjímkou. Běžecký trénink na sezónu 2016 jsem zahájil prakticky den před závodem lehkým výklusem. Bez ambicí, s lehkou nadváhou, nekoordinovaným pohybem při pokusu o běh jsem se postavil na start a čekal, jaká švanda mě čeká ve sněhu.
Od posledních závodů v Koutech v půlce října jsem neběhal. Dával jsem dohromady chodidla a trochu(více) odpočíval. Věnoval jsem se plavání, kolu a kruháčům. Kam spěchat, vždyť sezóna bude opravdu dlouhá. Chvíli mi trvalo smířit se s tím, že na startu budu stát bez ambicí. Spíše si to jen užít, kochat se krajinou okolo. Užívat si běh ve sněhu a fandit Honzovi s Dančou, pro kterou to je první Spartan.
Aby to však nebylo málo, tak jsem v týdnu před závodem měl chřipičku. I když to byla ta verze, která se u Vás zdrží jen 2-3 dny, tak byla zatraceně vlezlá. Kompletně vás pročistí a nedovolí udžet žádné jídlo na více než pár okamžiků. Na těch pár dní vám zařídí přechodné bydliště na WC. Díky téhle „přípravě“ jsem přemýšlel, jestli vůbec má cenu někam jezdit. Nakonec však zvítězila touha se alespoň pokusit běžet.
Organizačně se tento závod nerodil vůbec lehce. Změna místa, nejisté sněhové podmínky. Nejasné parkování a transport od hokejové arény do místa závodu moc důvěru nebudí. Opak byl však pravdou. Brzo ráno jsem zaparkoval na skoro prázdném parkovišti u arény a v poklidu jsem si vyzvedl číslo. Do samotného dějiště nás pak převážela kyvadlovka. Vše fungovalo na jedničku. Tyhle patálie nakonec smázla i sama příroda. Nadělila nám několik centimetrů nového sněhu. Co víc si přát…
Ve festivalovce to pomalu začínalo žít a hemžit závodníky. Okouknul jsem, co nového nám buildeři připravili za překážky jen okolo festivalky. Na víc nebyl čas. Potkal jsem se s Honzou a Dančou a společně jsme se šli rozběhat. Pocity nebyly nic moc, po tom, co mě rozhodil první kopeček. Před stratem jsme si rychle popřáli štěstí, naposledy protahli a zařadili se.
Je odstartováno….lehký kopeček na startu, pak prolézačky a začínám cítit, jak jsem to přepálil na začátku. Plíce táhnu za sebou jak kačera na provázku. Nechal jsem se unést a nohy prostě nejdou. Celkem rychle jsem se probudil ze snu, že bych tu běžel o nějaké závratné umístění. Začal jsem si užívat trať, která vede po pěšině krásně zasněženým lesem. Občas někoho předběhnu, ale mnohem častěji pouštím před sebe někoho já. Po chvíli je na trase první zásadní překážka v podobě balance (kladina) do kopce. Když si k tomu připočítáte sníh, někdy led je to celkem zajímavá podívaná. Vedle překážky je poměrně početná skupinka cvičících. Mě tady prodžely boty. Icebug PYTHA s hrotama neuklouzly ani o milimetr a mohl jsem jít dále. Další překážky taky bez problému, jak triceps bar tak i monkey bar. Vše v pohodě. Opravdu jsem si trasu spíše užíval, i když prvních 20 minut se mi nedýchalo vůbec dobře.
Asi poprvé jsem zažil, že mě předbíhal Péťa Žižka. To se mi ještě nestalo 🙂 Taky pro něho byla osudná kladina. Po pár minutách mě doběhl i Honza Pernica, který upadl taktéž na kladině. Zhruba ve stějné chvíli jsem doběhl Radima Třešnáka, který někde vytratil čip. Honza šel dále, protože moje výletní tempo mu nebylo dost dobré. Snažil jsem je oba povzbudit, aby se kousli a šli dále. Honza šel dobře a brzo mi zmizel z výhledu. Radim trochu bojoval sám se sebou. Byla to jen chvilková krizička. V jeden moment, kdy jsme šli do kopečka mě doslova táhl, protože jsem vařil. Bez něho bych zůstal někde viset. Za to mu musím poděkovat. I jemu jsem musel říci ať jde dále, nemohl jsem stačit jeho tempu a nechtěl jsem ho brzdit, aby na mě čekal a podobně.
Sem tam mi nějaká pekážka zpestřila klikatící se cestičky lesem. Vzpomínám si, že jsem se opravdu kochal, jak je vše krásně zasněženo. Všechno bílé. Krása. Trasa se pomalu začala vracet zpět do festivalky. Při výběhu z lesa bylo plazení ještě na sněhu (později směs trávy, bahna, kamení). Následovala hromada sněhu a „A cargo“ z lanové sítě. Bez času na vydechnutí je o pár metrů dále připraven kýbl s pískem a šup s ním na okruh.
Jakmile jsem odložil kýbl, zvednu zrak a tam je hod koulí. O něm jsem slyšel z loňského Winteru a nedovedl jsem si to představit. Nicméně jsem si věřil…koulí tréfim šišku na vrcholku čtyřiceti-metrového smrku (stejně jako popelka). Uplácám si svou vítěznou kouli, zamířím, letí, letí, míjí terč, letí, letí a dopadá kamsi daleko za terč. Rána krásná a daleká,ale mám pocit, že jsem ji hodil za les 🙂 Úsměv mi zhořkl a jdu si zacvičit. Svých 30 burpees si poctivě vytrpím. Jediná pozitivní věc je, že si můžu vybrat své sněhové místečno, abych se náhodou při cvičení neušpinil. Přes les je slyšet hlasatel, jak hecuje závodníky, kteří cvičí o druhé místo.
Následoval už je krátký seběh a poslední 3 překážky před cílem. Revezní stěna mě přivíta křečí do obou lýtek. Šikmá stěna s lanem je v pohodě. Icebugy opět drží stopu. Na závěr multi rig…úplná novinka. Prvně jsem ji potkal v USA, kde byla sice o polovinu delší, ale zato bez sněhu. Pro tentokrát ji dokončuji bez pádu a po pár metrech probíhám cílem bez fanfár a oslav.
Pro tento rok jsem měl za cíl jít jeden zimní, což jsem tímto splnil. Na druhou stranu jsem si ho do jisté míry vyrtpěl a to jak fyzicky, protože jsem byl poprvé běhat den před závodem. Tak psychicky, protože nejsem zvyklí, aby přede mnou bylo 40 borců. Naopak jsem velmi rád, že noha se kterou jsem laboroval několik měsíců drží a v rámci možností mě donesla do cíle.
Závod jsem si užil z trochu jiné strany. Vyšlo počasí, jaké má v zimě být. Běžel jsem na pohodu a pozoroval dění okolo sebe. Byla to dobrá zkušenost.
Teď je potřeba ponořit se do tréninku a začít postupně nabírat fyzičku zpět. Když je člověk na dně, lépe se mu odráží nahoru….