Až zpětně si uvědomíte, jaký okamžik vložil vašemu životu významný směr.

Léta základní školy mám mimo jiné spojené s dětskou sportovní olympiádou. A na mé druhé olympiádě v 7. třídě nastal onen okamžik, kdy jsem hodně poznal sám sebe.

Do dlouhých tratí jsem se nehrnul. Měl jsem strach z té bolesti, kterou tam člověk zažije než doběhne do cíle a raději jsem se tlačil do sprintů, skoku do dálky a podobných disciplín. Ale jak to bývá, nechal jsem se přemluvit učitelem tělocviku, abych se postavil na start závodu na 1500m.

Přesně 3 kola a ¾  na starém stadionu v Houštce. Škvárové hřiště, dráha nalajnovaná vápnem a místy rozšlapaná po předešlých bězích. Co tu dělám, ptám se sám sebe. Všude okolo atleti v oblečkách a já ve fotbalovém dresu Paola Maldiniho, trenkách a botech bez hrotů stojím na startu. Sakra to to bude bolet. Nervózní jak pes přešlapuji ze strany na stranu. Každá škola si vyhradila kus místa okolo celého stadionu, aby mohla fandit svým žákům. Je odstartováno…první necelé kolo dokroužím do cíle a odtud si říkám ještě 3. Pomalu se propadám až na předposlední místo. Spolužáci už přestávají fandit a otáčí se, když dokončuji první ze tří kol na předposledním místě. Závodníci na čele mají náskok přes půl kola. Jenže v tom momentě mi hlavou bleskne, že do cíle už jsou jen 2 kola. Že tam si odpočinu, jako později asi tisíckrát. Začínám zrychlovat a předbíhám jednoho závodníka za druhým celým tím nataženým hadem. Na konci předposledního kola, jsem byl už v půlce startovního pole a stále jsem zrychloval. Všimli si toho i spolužáci a najednou byl na cílové rovince strašný hukot. To byl další impulz a poslední kolo jsem šel úplně nejvíc. Když už ostatní nemohli já přidával. Jak symbolické na stadionu, kde padl nejeden světový rekord od Emila Zátopka, který tomu všemu přihlížel z tribuny. V cílové rovince jsem přesvištěl kluka na třetím místě a doběhl si pro bronzovou medaily. Vyšťavěný, „propálené“ plíce ale v duchu jsem děkoval panu učiteli, že mě přemluvil.

 

„V cílí tě čeká odpočinek, věčná sláva a nesmrtelnost“

 

Při tomhle závodě jsem poznal, že se umím kousnout, více než většina ostatních. Vždy jsem si tenhle závod vybavil a uvědomil si, že to jde, když si za tím jdu a chci. Při fotbale mě nejvíce bavil konec, kdy většina nemohla a já šel na hranu a vydával ze sebe poslední zbytky sil a těžil z bodré kondice. Na závodech OCR to samé, začátek prospím ale na konci jdu na maximum a v cíli na mě čeká odpočinek. V těchto momentech maximálního úsilí byla moje duše a srdce nejspokojenější. Vzpomínka na onen závod mě doprovází po zbytek mého života. Dokázal bych si ho přehrát úplně celý a snad i vyjmenovat barvu triček těch kluků.

 

Zhruba před 3 lety jsem dostal impulz co se sebou dělat po sportovní stránce. Kolegyně z práce mi nabídla, že mi udělá rozbor podle „mých čísel“ a hvězd. Trochu jsem váhal, protože se nerad o sobě něco dozvím co vím a utlačuji to. Nebo nějaký horoskop, raději si budu budoucnost psát bez ovlivnění.  Pak se nějakou dobu nic nedělo, když mi najednou dala do ruky slušnou sbírku papírů. Muselo jí to dát ohromnou práci to celé dát dohromady. Moc mi k tomu neřekla, jen to, že mám v sobě něco co mají vrcholový sportovci. Obětovat více než ostatní a jít si za svým. Svým způsobem se týrat při tréninku. Přečetl jsem pár řádků a zavřel to. Neměl jsem odvahu to číst….ale ta její věta mi pořád hlodala v hlavě. Ještě jsem neřekl poslední slovo …O pár měsíců později jsem se dostal k OCR….

Tak jako liška v malém princi je moudrá. Tak i Rocky slýchává „neznáš bolest“….oblíbená odpověd do mé hlavy během závodů.

Na MS v Kanadě v půlce závodu na 15km, jsem si takto odpověděl, když se mi vrátilo zranění kolena. „Nezmáš bolest, když nemůžeš přidej“. Do cíle se dostaneš i kdybys se tam doplazil. V tu chvíli to přestalo bolet a byl to jen pocit, který jsem dal trochu stranou…( „Musíš projít peklem horším než ten nejhorší sen, ale na konci budeš stát nejvejš!“ – Rocky)

Druhý den jsem stál na místě předávky MS ve štafetě a říkal si, že nemůžou být lepší podmínky. Všichni vyčerpaní a z nebe padal hustý déšť…zlatý déšť…

Nesnáším porážky hlavně od mé hlavy. Když mě porazí soupeř má můj obdiv a respekt. Ale jak mě porazí má vlastní hlava, jsem nepříčetný.

V cíli musím mít pocit, že jsem udělal všechno co šlo. Jinak jsem prohrál sám se sebou…a to je nejhorší porážka ze všech.

 

Přes 20 let držím rekord na škole na 1500m. Dosud nepřekonán ze stadionu, kde běhala legenda, která když nemohla tak přidala…