Spartan Mnichov 2019 úvod do německé serie

Když se mě zeptáte na TOP3 závody, tak vám s jistotou odpovím, že jedním z nich je Spartan v Mnichově. Neběžel jsem moc závodů, které by měli takové charisma, zajímavou trať, na které si nikdy nemůžete být jistí kdo vyhraje, tisíce lidi na trati i okolo. Téměř vždy sluníčko a navrch olympijské zátiší.

Takový je Mnichov v pár slovech. I přes to že jsem ho loni musel vynechat kvůli závodům na Sardinii, tak to tu patří mezi moje nejoblíbenější jarní klasiky. Kde musím a hlavně chci být. Letos tomu nebylo jinak. Navíc šlo o úvodní závod Německé národní série. Takže o kvalitní závodníky nejen z Německa nebylo nouze.

S Ríšou jsme vyrazili v pátek odpoledne s malou zastávkou ve SWEEPu, aby pro nějakou slušivou výbavičku na cestu a závody. Mnichov nás přivítal docela příjemným počasím, sice pod mrakem ale příjemně teplo. Hodili jsme na sebe běžecký úbor značky sweet-sweep a cvičky od Icebugu a šli si proběhnout trať. Žádná velká změna se nekoná oproti jiným ročníkům. Na trati je plavání skrze jezero, úvodní kopec, přeběhy po krásně střiženém pažitu se závěrem na stadionu. Kde si dáme na schodech dostaveníčko s laktátem. Zítra to bude pořádný hukot.

Zbytek dne strávíme okukováním okolí a přesunem na bydlení, abychom do sebe mohli natlačit jídlo a rozvalit se do postele.

Závodní ráno jako přes kopírák až do chvíle, kdy máme to privilegium, že nás organizátoři uvádí do první vlny. Můžeme se alespoň dobře zahřát bez zbytečného čekání a mačkání na startu, i když..

Sotva nás uvedou hned máme na zádech zbytek a všechny okolo. Odpočítání posledních vteřin a celé stádo zvěře se pouští do úzkého koridoru. Start se daří a držím se v první trojce. Po malé zatáčce a rovince se nám do cesty postaví 200m stěna úvodního kopce, kterou je třeba vyletět. Spolu s tím letí i tepovka do závratných výšin. Nepolevit a vydržet to až nahoru, pak je kousek dolů než naběhneme opět do UOT a zase do stoupání. Trochu jsem se propadl, protože cítím že to je moc rychlé. O pár set metrů dál za to první borci platí daň a jsou kyselí jak zelí. Ani mě se to ovšem nevyhne, ale to je naštěstí už při vrcholku a tak mě zachraňuje resuscitace nohou při sběhu. Přes stěnu a nějaké další jednoduší překážky si zase vyběhneme na kopeček pro řetěz. Tady jsem na nějakém 8-9 místě. Nevím jak, ale ten řetěz si házím okolo krku. Což je dobře, ale tak že ho nemám opřený o zátylek ale nějak podpaždím a zároveň se tím sám škrtím okolo krku. Čas na úpravu rozhodně není, tak to musím vydržet. Už tady skočím jednoho soupeře a následně při sběhu další. Před plaváním jsou ještě asi 3 překážky. Na rovinkách řadím trochu vyšší rychlost a daří se mi i na překážkách pomalu předbíhat další. Do vody skáču na čtvrtém místě přesně jak jsem chtěl. Jenže to bych si nesměl u toho skákání utrhnout chip. Takže se z vody zase vracím a hledám někde pod překážkou chip. To už po mě ovšem skáčou další jak kobylky. Smůla co jsem získal, opět ztrácím na druhou stranu plavu ve vláčku.

Hned za vodou je oštěp. Místo které tu vždy míchá karty a není to mu jinak ani dnes. První trojka jde cvičit a tak cítím šanci na úprk. Beru oštěp a s přehledem házím na střed balíku. Pak se ovšem stane něco, co jsem ještě neviděl. Oštěp se mi odráží zpět a já jen nevěřícně koukám, jestli náhodou nemám vlčí mlhu. Tu nemám a při burpees se mi mlží před očima z úplně jiného důvodu. Celý problém byl v tom, že jsem sice trefil balík, ale jak bylo z nočního závodu rozpícháno, tak to kolegové z NDR výborně zatáhli folii. Tak poctivě, že nešla pořádně prorazit a ostěp mi to poslalo zpět. Skoro kompletní první desítka to tak má. S Ríšou odbíháme společně ještě přes slack line, která je o pár metrů dál. Ale bez problému taktéž. Trochu mě vyděsí monkeybar, která je od bahna a vody, když si v polovině sáhnu na mokrou tyč, trochu hodím bobky, jak to uklouzne.

Je mi jasné, že teď to bude řádná gumovačka až do cíle. Přeskáču velké A-cagro Ríšovi na zádech ale při posledním kotrmelci se dotýkám úplně dole bočního hliníkového rámu. Ano toho rámu, kterého když se dotknete musíte jít znovu. Namísto abych se zakousl Ríšovi do achilovky, tak koušu A-Cargo znovu a lépe pro velký úspěch.

Ručička otáčkoměru jde do červené. Do cíle zhruba 3km, rovinky a stadion. Na otočce před stadionem nás prověří olympus a u vstupu Herkules. Vše bez problému. Dokonce se mi daří skočit asi 3 závodníky. Na stadionu už to začíná hodně bolet. Obíháme celý ochoz pod střechou, abychom přiběhli k sandback carry na schody. Že já tu mluvil o výživné laktátovce. Někomu to nechutná o trochu více než mě a beru další pozici. Poslední test je Z-wall na dráze ale nenachytá mě. Poslední schody a cílová rovinka.

Vím co mám na nohách a tak do poslední stěny s lanem a vodou zakusuju brouky, které super drží a já stěnu v pohodě vybíhám. Je tu ohěn a na krku se mi houpe medaile. Bolelo to hodně, ještě pár hodin po doběhu cítím spálené průdušky …

Úvodní závod německé série mě nepřekvapil. Bylo o co hrát až do konce a vzhledem k průběhu beru 8. místo s pokorou. Tady se dalo hodně zkazit. Dlouhé závody nás čekají a teprve tam se bude rozhodovat.

Ještě na skok do mobilní fyzio, kde náš dají do kupy ať máme zítra nohy v Kutné hoře přiravené na další kalup.

Technické okénko:

Na závod jsem zvolil model Oribi. Většina se běží po cestách nebo krásné střiženém tráníku. Není třeba velký vzorek, ale dobrou běžeckou obuv s přilnavostí když se nahádou dostanu někde do problémů. A jak se ukázalo tak na stěnách s vodou je prostě podrážka RB9X nepřekonatelná.