Kufr zabalen, doklady připraveny, letenky zarezervovány a zbývá už jen nařídit budík na 3:30 a jít spát. Odjezd do USA už je tady…
Cesta po Americe má dvě části. První služebně do Cincinnati navštívit naší centrálu a pak po 3 dnech přeletět do San Francisca a poté autem do Lake Tahoe. Samozřejmě ve frisku strávím den, protože bez selfie u zlaté brány (čti Golden Gate) bych prostě odjet nemohl.
Je čtvrtek brzo ráno. Loučím se s rodinou, beru věci a nabírám směr Praha. Na svou zatím nejdelší cestu. Taxikem poprvé vidím Blanku jinak než ve zprávách a po půl šesté stojím v Ruzyni na terminálu 2 a čekám na odbavení. Všechny doklady, mapy,rezervace a knížku mám připravou u sebe. Všechno ostatní se „může“ ztratit v druhém baťohu. Odbavení je rychlé a ještě před nástupem do letadla potkávám kamarádku. Letí také do Paříže, ale pak nabírá směr Kuala Lumpur. No pěkná náhoda. Přelet do Paříže je v pohodě, rychle se přesunu na transfer na další terminál. Je to v pohodě busem, ale ta hodina mezi přistáním a boarding time na další let je tak akorát. Než si dojdu na toaletu a zpět tak je fronta do letadla. Sakra. Proběhne krátký pohovor ve stylu, kam letíš, co tam děláš a kolikrát jsi tam byl a konečně mohu nastoupit. Sotva vlezu dovnitř tak radostně vidím hezké sedačky, plno místa. Hned si pomyslím „no super, ty zaoceásnké lety mají něco do sebe, to bude pohoda“ pak se rozhlédnu a já stojím v bussines třídě. Aháááá tak pokračuji do mé třídy – economy. A tady je to o stupínek horší. Nemáme vlastní stolek ani pěknou deku a polštáře. Na nohy je taky o malinko méně místa. Oni se tam mohli natáhnout jako v posteli. No co se dá dělat :o)) Potěšitelná je docela široká nabídka filmů a celkem pravidelný servis jídla.
Během klesání k Cinci si všímám jedné věci co mi byla jasná už z mapy. Skoro každé město má ulice a bloky do čtvrců a obdélníků přes celé město. Hodně ulic je rovných a jen se protínají navzájem. Sem tam pak je vidět taková ta vilová čtvrt s klikatou ulicí, plno stromů a baráky. Dálnice jsou poznat krásně, protože jsou hodně široké a táhnou se téměř rovně až někam do dálky. Skoro každé pole má svůj barák, zřejmě farmu. Ke každému vede cesta delší či kratší. Jsou posezena jedno vedle druhého.
Jízda je v pohodě. Hromada pruhů, obrovké kamiony. A neskutečná směs auto. Od krásných mustangů co „hřmí“ jak letní bouřka když přidají až po narosto sežrané auto co drží pohromadě jen silou víry. (nebo silou lepící pásky) Samozřejmě, ale taky hřmí. Na silnici je snad vše co má minimálně 4 kola a volant a je to slepené izolepou. V jednu chvíli se leknu slečny co je nalevo. Významně na mě kouká.. Nevšímám si ji a jedu si své. Zařadí se za mě potom jak tam bude místo přece ne. Jenže ona potřebovala o 3 pruhy doprava na výjezd. Hned to zamnou trnhne, aby to stihla a stejně mi během toho manévru stihne říci „kalouskovsky“ že jsem jednička. Nic mě nerozhází. Stále se koukám dopředu jako by to nebylo vůbec určené pro mě.
Po hodině jízdy jsem se na hotelu můžu ubytovat. Pokoj s LCD plným sportovních kanálů je krásná vyhlídka na čtvrteční večer. Hladový jsem jako vlk a tak se jdu hned navečeřet. Co jiného čekat než hot dog, smažená křídla a nějaká pálivá polévka. No tak si naložím salát, kolínka, obří bramboru s nějakou červenou omáčkou. Vše proleju vodou. No připadám si trochu divně…všichni si nosí 2 talíře a na každém hromadu jídla a do toho colu. No vypadají jak vypadají.
Jetlag už klepe na dveře. Vydržím ještě chvíli, abych se srovnal s časem a jdu spát. První den je zamnou.
Zítra napíšu něco o okolí a návštěvě místního leteckého muzea…