Týden po závodu v Mnichově přichází Praha. Skoro na domácí půdě budeme čelit nejen borcům z EOR, ale i mnoha atletům, kteří se chystají okusit tenhle fenomén.

Na Pražský závod jsem se těšil. Aby ne, když se koná v našem hlavním městě. Mohou se přijet podívat rodiče a známí. Po tom, co byl závod stažen do jednoho dne je očekávaná velká návštěvnost z řad diváků a pochopitelně i mnoho závodníků. Zároveň jsem měl před závodem respekt, protože se sem chystalo mnoho atletů a všemožných jiných běžců. Byl tak trochu malý vrchol jara. Každý se tu chtěl ukázat. O to více, když měl být závod živě přenášen do televize.

Ráno proběhlo celkem rychle. Najít parkování, zjistit kde co v aréně je, vyzvednout registrace a jít rychle vyběhat předzávodní nervozitu. Plán vypadal jasně. Už při pobíhání po aréně se začalo ukazovat, že o překážkách to bude v areálu výstaviště a mimo to bude hlavně běžecké. Jasné bylo také to, že každá chyba na trati bude stát dost míst v pořadí.

Při rozcvičování jsem potkal a pozdravil pár známých, ale času na vybavování moc nebylo. Ani jsem se nenadál a stál jsem na startu. Při čekání na výstřel zaslechnu debatu o tom, kdo je tady z běžeckých klubů a výběrů. Akorát mě napadne, jaké chrty tu budu zas nahánět, až to rozbalí. Pořád mě ale uklidňovalo, že kombinace překážek a běhu zas tak každému nechutná.   

Jak zazněl výstřel, tak se celá elitní vlna dala do pohybu. Chtěl jsem vyrazit trochu rychleji, abych si viděl pod nohy, protože začátek trasy byla samá zatáčka, vysoká tráva a pak pěšinky. Jako stvořené pro kvalitní výron.  Během chvíle jsme minuly prázdný výkop, kde měla být voda. Hned na to navazovaly proskakovačky, aby nás trasa navedla na nový memory test. Nikoliv jméno, ale kód byl říkankou pro zbytek trasy.

Startovní pole se trochu roztáhlo ihned za memory testem a začalo se závodit.

Nebylo na co čekat a trochu jsem přiložil pod kotle. Předbíhal jsem pomalu závodníky přede mnou. Cesta vedla okolo Císařského ostrova, zpět do Stromovky ke kopečku, kde se nosí pytle. Tady se to začalo trochu dělit a opět hurá Stromovkou zpět k výstavišti. Běželo se mi výborně a dostal jsem se někam k pátému místu. Párkrát jsme se navzájem předběhli jiným závodníkem, což mě fakt bavilo.

Běžecká část skončila a opět jsme naběhli do areálu výstaviště, kde byla především překážková část. Všechno šlo hladce až ke kolíkům. Tam jsem jako obvykle nalezl na kolíky a chtěl jsem je přejít jako v 6ti přešlých závodech. Rychle jsem procitl a ležel na zemi. Uklouznutí nohy mě poslalo do burpee zóny, abych otevřel své dnešní konto. I přes to, že se zde projevila zimní příprava s Honzou a já je vysekl na jeden zátah dost rychle, tak kolem mě přehnala hromada závodníků. 

Dále po trati je další balance v podobě kladiny, která mě už nerozhodila. Krok po kroku jsem se posouval pořadím až k oštěpu. Tam jsem si věřil, že ho dám. Krásně jsem ho trefil, jenže tak ideálně, že oštěp prolétl krajem balíku na druhou stranu. Nemělo cenu protestovat, prostě zapíchnutý nebyl. Ten balík byl tak rozsekaný, že nevím, jak se tam mohlo něco udržet. Uronil jsem slzu a odebral jsem se cvičit…Přiznám se, že jsem si tady myslel, že mám po závodě. Trochu jsem se zlomil, když jsem viděl, kolik nás cvičí a jak jsem se mohl posunout pořadím. Díky bohu opět zafungovala příprava od trenéra. Buprees jsem odjel celkem rychle a znovu jsem naskočil na trať. Po pár stovkách metrů byla přes trať lezecí stěna. „Posrat“ to tady, tak zahodím číslo a jdu na bus. Naštěstí se mi to podařilo dát a trochu mě to vrátilo do závodu, protože tahle překážka měla taky otevřené velmi tučné konto angličáků. Naštěstí ne pro mě.

Trať se točila okolo vyhořelého křídla výstaviště zpět do zadní části. Tam přišel na řadu memory test, který jsem odříkal jak básničku. Když jsem se rozhlédl před sebe, moc závodníků tam nebylo,  lezecí stěna a memory test si opravdu vybral svou daň. Cíl nebyl daleko. Zkusím ze sebe vymáčknout, co to ještě půjde.

Na rovince jsem předběhl 2 závodníky a hned po tom jsem doběhl Dušana Zapalače. Zaměřil jsem se na 3 borce před ním, jak na červený hadr. To už nás trať zavedla k ostnatému drátu a šplhu. Pod drát jsem vletěl hlava nehlava. Musel jsem je dorazit tady, protože jsem viděl, že jim to moc nejde. Podařilo se mi to stáhnout natolik, že jsme na šplh dobíhali společně. U šplhu si stále myslím, že to je víc o nohách než o rukách. A kdo měl tělocvik na škole, tak mu tohle nemůže dělat problém.

Tady jsem vnímal (sluchem) povzbuzování mamky a Krusty vulgarise (video by Krusty) .  Slyšel jsem hlas, ale měl jsem mlhu před očima.

Ze šplhu jsem vyběhl sám přímo ke gumám. Rychle otočit a do cíle na poslední multi rig. Tam už čekala Danča s Bivojem  (čti syn Maťěj) a povzbuzovali.  Trochu mě překvapil nízký nástup na tyč, protože jsem musel mít nohy hodně vysoko, abych se nedotýkal. Povedlo se a mohl jsem proběhnout cílem na 8. místě celkově (v finále na 7. místě protože polský závodník byl diskvalifikován) a 4. místě v kategorii Elite jednotlivci. 

 

Přes to trápení na překážkách je to celkem dobrý výsledek. Mohu litovat zaváhání na překážkách, protože Jakuba Haviarika jsem předbíhal někde v první třetině, ale protože to šel bez ztráty kytičky, tak zaslouženě vyhrál. Dneska medaile nebyla opravdu vysoko.

Po doběhu jsem se šel proklusnout okolo traťi a povzbuzovat holky, který to měli ještě pár metrů do cíle. Dana Pernicová i Bará Jíšová zaplatili za překážky moc velkou daň, ale i presto mají TOP 10. Ale ten účet burpees zůstane v utajení.

Velmi zajímavé bylo sledovat celý závod v televizi. Je to nová dimenze a myslím, že to byl dobrý krok od organizátorů. Ze samotného závodu mám smíšené pocity. Běžecky se mi šlo luxusně, ale už se těším na delší verze, které mám radši. Jsem na sebe naštvaný za překážky, které mě stáli možná bednu. Už tak odvařený však nejsem z okolí závodu. Všechno kromě rozpadlého areálu výstaviště bylo fajn. Běhat, okolo kusů betonu, které zarůstají trávou. V pozadí se tyčících kolotočů a nesmrtelných autodromů není něco, z čeho bych si sedl na zadek. Ale to je každého názor.

Na závěr velké poděkování pro trenéra, protože mi věřil více než já sám. Tahle víra ho stála 1000 angličáků za prohranou sázku. Ale neboj, nenechám tě v tom samotného. 

Velké díky za přípravu trenére.