Predátor v Plzni? Proč ne! Respektive určitě ano. Aneb sud piva si poneseš i když pivo nepiješ.

Hned po Praze následoval městský závod v Plzni.  Organizátoři naslibovali hodně věcí. Ukázky z překážek jen násobili  natěšení, které jsem měl po Workout už pěkných pár týdnů dopředu.

V týdnu před závodem jsem měl v plánu mimo regeneračních tréninků i pár rychlostních. Bohužel se mi při tom posledním opět ozvalo koleno. Trénink jsem předčasně ukončil a měl jsem den na to,???? vymyslet co s tím. Dá se s tím běžet? Nedá? Mám to zrušit? Hlavu jsem měl plnou otazníků a nejistoty. Nakonec jsem se rozhodl, že to zkusím. Hned druhý den v pátek ráno jsem dojel na fyzioterapii s tím, že mají den na to, abych mohl v sobotu běžet závod. Asi nemusím popisovat, jak na mě koukali. Kroutili se mnou jak s mokrým ručníkem a povedlo se jim mě dostat do stavu, kdy jsem o noze „tak nějak“ nevěděl. Tisíceré díky za pomoc šílenci.   Cesta na první predátora se zdála být volná.  

 Sobotní příjezd byl na pohodu. Nabral jsem s Dančou ještě synovce (byl unešený z OCRA dětského závodu). Když jsem mu říkal o Predatoru, tak mi skočil rovnou do tašky. Na místě to už pěkně žilo. Okoukl jsem blízké překážky, DEPO a stavil se představit Danču ve stánku ICEBUGU. Na více okounění už nebyl čas, pač mi nervozita klepala na rameno s tím, jestli nebude lepší se jít rozběhat a rozcvičit. Než tady nervózně odsekávat.  Před startem jsem ještě stihl pozdravit kluky z EOR a Jirku Vacíka, se kterým obouváme stejnou značku ICEBUG.

Start byl netradičně v hale. Zavřela se před námi vrata a všichni pohromadě jsme čekali, až nás vypustí na trať.  Při čekání jsem prohodil pár slov s klukama z Německého týmu M.I.T, které jsem potkal před pár týdny v Mnichově. No uvidíme, jak se jim povede tady.  Na víc už nebyl čas…startovní znělka se stupňovala, dveře se dali do pohybu a všichni vlčáci z elitní skupiny mohli na trať.

Hned po pár metrech za startem byla ostrá pravá zatáčka a snad 100m vysokých kolen po pneumatikách. Docela svižná rozcvička na začátek. Pak opět ostrá levá a přes dřevěné plůtky se běželo k velké lezecké zdi, na kterou se muselo vylézt, aby se hned na druhé straně seběhlo po šikmé stěně dolů a ven z areálu. Tady jsem začal rozbíhat závod někde z 30. místa. Prostě Růženka na startu.

Rozběhnutí podél řeky směrem do města bylo ideální, abych někde našel plíce a zkusil navodit přátelskou diskuzi. Naštěstí mi to ulehčila hned další překážka. Šikmá stěna, která vedla o patro výš na další chodník. Tady jsem nepotřeboval ani ten kousek lana, co byl na konci. Animy od Icebugu mě nepustili ani o milimetr a mohl jsem stěnu pěkně vyběhnout. Ten rozdíl v obudí byl znát, protože plno kluků buď viselo na laně nebo si z toho udělali skluzavku zpět na start.

Dále se běželo přes most do města. Doběhl jsem Dušana Zapalače. Zkoušel jsem, aby se za mnou trochu vyvezl a chytil tempo té své hučící lokomotivy. Udělali jsme krátkou smyčku městem a zaběhli do vestibulu….tady je metro? Co to sakra je? Kde je turniket a pokladna na lístky? Než jsem se nadál byl jsem opět venku, kde se zjevila obrovská skluzavka z nábřeží až do řeky. Představte si, že to organizátoři testovali a zdálo se jim málo vody. Tak zvedli telefon a zavolali na povodí, jestli jim nepustí víc vody z přehrady. Tím se šance, že si zareju kámen do zadku, zmenšila.Byl to  luxusní vlhký dopad. Doběhl jsem na nějakém 15. místě a bez rozmýšlení jsem fičel dolů do vody. Přesto, že člověk ví co ho čeká, tak jak dopadne do vody, připomíná zmatenou lesní včelu.

Po vodě jsem zařadil další rychlostní stupeň a než jsme zaběhli znovu do města, tak jsem na cestičce podél vody předběhl pár kluků. Chvíli jsem běžel sám a musel jsem si dost kontrolovat cestu. Dvojce přede mnou zahnula blbě mezi baráky a já je slepě následoval. Naštěstí na mě zavolal jeden kluk z Německa, že jdu blbě a musel jsem se vrátit na správnou trať. Poděkoval jsem mu a dál jsem si běžel svoje tempo. Mnul jsem si ruce, že je o dva soupeře méně, protože šli asi na zmrzlinu do centra.  Ještě než jsme přiběhli k plavání, tak mě jeden z nich předběhl a druhý se na mě pověsil. To jsem fakt čuměl. Zřejmě lepší oddíl.  Plavání bylo v pohodě, ideální koupel na vytuhnutí.

Od té chvíle jsem se přetahoval o 5-6. místo a před sebou jsem viděl Jirku Vacíka pelášícího jak králíka. Byl však hodně daleko. Přesto se za ním jeden z těch „zmrzlinářů“ vydal a vypadalo to, že sil má dost. Já se střídal s druhým „zmrzlinářem“ o to, kdo bude hledat trasu a kdo první zabočí blbě. Naštěstí již byla celkem dobře značená. I když nás párkrát pěkně vypekl ten jejich vestibul nebo křižovatky. Tak to šlo docela dobře až k pivovaru.  Tam jsem musel nosit sud, i když pivo nepiju. Malinovka prostě nebyla. Pěkná silová překážka. Bylo vidět, kdo se s tím pere a kdo né.

Opět jsme ve dvojici běželi dál. Musím uznat, že běžecky vypadal dost dobře. Každou chvíli zkoušel někdo z nás nastoupit, ale bez zjevného účinku. Sem tam jsem se stihl ohlédnout, jaká je za námi mezera. Lepší koukat dopředu, abych nepřistál na nějaké lampě. 

Po dalším běžeckém úseku jsme přiběhli k ostnáči a šikmé stěně. Viděl jsem, že mu to moc nejde. Proto nebylo na co čekat a přidal jsem, co to šlo. Obě překážky jsem prolétl, abych si udělal co největší náskok. Útok se povedl. Nikdo nezachytil nástup. Bylo mi jasné, že už se blíží konec. Trasa byla zrovna na druhé straně řeky od startu. Odhadem kilometr možná dva do cíle. Bohužel se mi ozvalo koleno a začalo opět bolet. Tejp a fyzio pomohlo jen do 40 minuty závodu.  To už musím kousnout…

Pomalu jsem stahoval náskok dvojce, která běžela o třetí flek, kde byl Jirka Vacík. To se mi povedlo stáhnout na stadionu. Důkladná poznávačka každého schodu už byla společná. Sotva jsem vyběhl rozskákaný ze schodů, stál jsem na hrací ploše a proti mně nestvůra v bráně a já ji musel dát gól. Jenže to je kámen úrazu „já a balon“. Tak jako při fotbale jsem ani teď netrefil bránu hokejkou a mohl jsem se vydat na další poznávací zájezd po místních schodech. Bohužel kolega „zmrzlinář“ dal a tak bylo třetí místo v háji. Věřil jsem si, že bych ho na vlně udělal.

Nakonec šli na prohlídku schodů i všichni po nás. V momentě, kdy jsme vybíhali ze stadionu se k nám připojil jeden, co trefil bránu a dal gól. Na vlnu jsem chtěl přiběhnout první. Proto nebyl čas a nějaké běžecké cvičení. Přidal jsem a trochu se vzdálil. Přeskakování cívek, pěna v myčce a seskok do pěny na pohodu. Musím říct, že se běží blbě proti tomu, jaký tady Jirka Vacík měl fanklub. Fakt pěkná podpora.

U cíle už je šikmá stěna, kterou jsem opět bez problému vyběhl. Ty Animy fakt drží. Už jen přelézt sít a postavit se té bestii. Věřil jsem si, že ji dám…první pokus dobrý. Jen prstíček jsem se zachytil a nic…padám. Na druhý pokus už tam stojíme pohromadě všichni 3. Ani druhý pokus jsem nedal. Nevím, proč jsem se opět odrážel z jiné nohy, než ze které mi to šlo. Trochu jsem znervózněl. Třetí pokus…pomalejší náběh, změnil jsem odrazovou nohu a ono to šlo. Visím za ruce a jsem nahoře. Pecka!

Probíhám cílem na čtvrtém místě, jako bych to celé vyhrál. Měl jsem radost z finiše, jak se mi povedlo většinu doběhnout. Sice mě mrzel ten gól na stadionu, pač bych měl alespoň šanci bojovat o třetí místo, ale brambora je taky pěkná ne J .

 

Byl to můj první Predátor a musím říci, že to trochu předčilo mé očekávání. Když pominu trochu zadrhávací registrace, což byla drobnost, tak jsem byl mile překvapen.  Hezky zvolená trať s dobře umístěnými překážkami. Nenudil jsem se ani chvíli. Buď bylo na co koukat, nebo jsem vstřebával překážky. Značení taky v pohodě, a když už jsem někde bádal, tak tam byl někdo, kdo ukázal cestu.

Bavilo mě to i běžecky. Přetahovali  jsme se o umístění každou chvíli.. Prostě závod jak má být. Samotné překážky taky super. Bylo to pro mě nové a myslím, že  bylo užitečné  si to vyzkoušet na workoutu. Minimálně na vlně to pomohlo. Dost velkou výhodou se ukázalo obutí. Animy od Icebugu prostě nekloužou. A na všech stěnách mě podrželi, nemusel jsem se nikde zdržovat. Fakt spokojenost.

Tím bych uzavřel kapitolu městské běhy a těším se už trochu více do přírody. Tam to bude jiné kafe.

Na závěr jsem si ještě užil dětský závod, kde jsem nasadil synovce. Z OCRA dětského závodu byl fakt natěšený a tahle verze se mu taky dost zamlouvala. Samo sebou pěna byla nej J tu by si vzali všichni nejradši i do auta.