Jeden z důležitých okamžiků návratu do závodů nesl značku Predator Race. A to prosím pěkně rovnou v dvojím víkendovém vydání. Musím přiznat, že jsem nepoznal pro mě atraktivnější prostředí než zdejší Klínovecké potůčky, bolestivá stoupání střídající ještě horší seběhy.
Na druhou stranu jsem sem jel s obrovským respektem a pokorou. V kopcích jsem netrénoval několik měsíců a na rovinách jsem zatím běhal dost opatrně. Řekl bych skoro se zařazenou zpátečkou. A Predátorský víkend rozhodně nesliboval procházku sadem rozkvetlých třešní.
Naše páteční cesta na Klínovec vedla symbolicky přes Karlovy Vary. Zdejší prameny jsou ideálním příležitostí k zavodnění organismu (také k tomu, aby se Matěj komplet zmáchal). Opět nás doprovázelo nevlídné počasí jako před lety. Okolo oběda přišel přesun na Boží Dar, kde byla naše základna na celý víkend. Musel jsem se smát, když jsem na kruháči v Božím Daru potkal Icebagáckou partu, jak bloudí a hledají tu správnou lanovku se startem. Po obědě, nějakém tom přenosu olympiády byla nutná obhlídka okolí startu (vypustit Matěje ven, jinak by nás sežral v pokoji). Už cestou jsem si všiml toho opáskovaného potoka, skluzavky a potoka s páskou i na druhém straně silnice. No to nebude legrace. I když v koutku duše jsem se zrovna do toho potoka těšil. Času bylo tak akorát zmapovat si areál kde co je. Prohodit pár slov se známými tvářemi a upalovat zpět na základu, abych se krátce proběhl a protáhl. Při vyzvedávání večeře padla sázka s hospodským, že když budu do 10. místa má pro mě překvapení.
Ráno už nastal klasický stres. Jídlo, pití, připravit věci co teď a co potom. Návštěva záchodu asi 5x a následný přesun do areálu. Jak už je Danča zvyklá, moc před startem nevnímám. Spíš vůbec a jen kývu na potvrzení, že jsem ji asi zaregistroval. Chudák, má to semnou těžké.
Start do černé sjezdovky? Proč ne, vlastně co jiného čekat že? Tohle byl můj první Predátor, takže jsem moc nevěděl do čeho jdu. Na druhou stranu jsem s jistotou věděl, že se podíváme kde končí lanovka. Budeme plavat v ledové vodě a překontrolujeme prostor pod lanovkama, jestli se tudy dá dojít až na vrchol. Dá. J
Čas neúprosně odečítá poslední vteřiny, aby se první vlna eliťáků zakousla do sjezdovky. Každému vydržel běh rozdílnou dobou, než se přešlo do chůze, která byla po pár stovkách metrů okořeněná nošením klády jak jinak než do kopce. Následoval opět krátký běh, ale jinak než do kopce to nebylo. První zásek přišel na ručkování v lese. Zde bohužel moc nezafungovalo proškolení dobrovolníků a to způsobilo, že se závodníci místo houpání na kruzích pouštěli do ručkování po nosné konstrukci. Nejenže bylo čekání, než spadnou dlouhé ale i samotný pád je asi bolel. Pač to bylo z více jak metru do mělké vody. Až po chvíli bylo jasné, že se má jít po kruzích a začala fronta ubíhat. Tady jsem si několik minut opravdu vystál. Odtud se opět jen stoupalo. Vlastně skoro 3 km se jen stoupalo až na nejvyšší vrchol. Sem tam to bylo zpestřené stěnou nebo něčím podobným. Hořící stehna plynule střídají zatvrdlé a hořící lýtka. Jak rychle jsem zjistil, že jsem v prdeli se sílou. J I přes to, že jsem si řekl, že to nebudu rvát a půjdu to rozumně jako takový kvalitní trénink, se mi cestou nahoru daří dost lidí předběhnout (to je nadnesené – spíše předejít). Chvíli se bavíme s Martinem Svobodou ze Spartan Gymu, jak krásná je tu fauna a flora. Kolik z toho poznáme na dalších kilometrech na vlastní kůži.
Na vrcholu je dobře umístěná občerstvovačka. Protože jistý náznak žízně tu opravdu je. Za zmínku stojí irská lavice. Nic jednoduššího než kláda na přeskok, ale dost vysoko umístěná. Na první pokus jsem udělal netopýra tím to skončilo. Druhý pokus už byl lepší a připomínal holubičku s tím rozdílem, že jsem na druhou stranu spadl jak pytel. Nikoliv elegantně.
Profil trati nabral klesající tendenci a nastala chvíle na kterou jsem se těšil nejmíň. Kvůli kolenu, jsem výrazně zvolnil a ztrácel jednu pozici za druhou. Musel jsem to jít hodně konzervativně, protože jsem nevěděl, jak zareaguje koleno. Takhle to šlo i přes vložené překážky, jako nošení vědra se štěrkem, plazení, atd. Dokud nás trať nezavedla ke šplhu na tyči…to jsem viděl prvně a hned jsem si vzpomněl, jak jsem na těláku lezl ke stropu na boso a neklouzalo to. Jenže tady? Ruce mokré, boty jako nosič bahna…no nic moc. Ale dalo se. Následný šplh na laně byl v poho to mám v malíku. Hodně mě potěšilo povzbuzování na traťi od diváků nebo dobrovolníků To je hrozně fajn.
Následující značení trati bylo trochu zmatené a podařilo se zabloudit. Bohužel jsem ten den nebyl jediný. Upozornil mě na to až Dušan Zapalač (díky kámo), který mě poslal zase zpět jinak bych běžel až do Jáchymova. Tady jsem zase ztratil několik minut a začal jsem být dost rozmrzelý. Prodírat se ostružím nebylo tak nějak v plánu. Škrábal jsem se do kopce, dokud jsem nenašel fáborky s nějakým závodníkem. No nic moc co Vám budu vyprávět.
Kličkováním po lese a srnčích stezkách nás přivádí trasa k mohutné klouzačce. Z dálky impozantní stavba obklopená diváky slibuje zajímavou zkušenost. Nad ničím nepřemýšlím a vylezu nahoru, posadím se na hranu a kouknu dolů. V ten moment mi spadne pár bobků do kalhot. Pod nohama nic, to není klouzačka ale volný pád. Těch pár vteřin bylo jako věčnost. Pustil jsem se dolů, prolétl kaluží a vymrštěn v akrobatické poloze dopadám v neidentifikovatelném tvaru do vody. Odpovídám dobrovolníkům, že jsem OK a plavu ke břehu, abych oběhl nádrž k té druhé a znovu se účastnil plaveckého kroužku. Tuhnu ve vodě a čekám, až mě tam donese proud. Kvalitně vychlazený vylézám z vody a snažím se rozeběhnout v potoce. Zaznamenávám hlas Danči, která mě povzbuzuje. Nevím, jak to dokázala, bud v tom osmém měsíci těhotenství běhá rychle nebo jsem byl fakt jak šnek. Vidím ji jen periferně. Nemám moc sílu se na ní otočit, protože můj zrak je upřen na každý centimetr potoka přede mnou. Přesto Danči povzbuzování byla jak živá voda, díky které se mi daří roztočit nohy a valit to potokem co to jde. Slyším ji fakt dlouhou dobu až a bylo to super. Jen se z toho holka musela půl hodiny vydýchávat v autě. Dost velká výhoda se ukázalo obutí. ZEALY2 od Icebugu. Drží přesně tam, kam dám nohu. Každým metrem jim věřím víc a víc. Tuhle jistotu jsem u bot ještě nepoznal. Daří se mi předběhnout několik závodníků až k cílovým překážkám. Část s říčním korytem se mi líbila ze všeho nejvíce.
Bohužel před cílem padám na ručkování s kolíkama a musím vzít pytel a trochu se sním projít. To slovo vzít je velká nadsázka. Cca 65kg mi dává zabrat a docela dlouho bojuju s tím jak ho na sebe hodit, abych mohl obejít handicap.
Ostatní překážky až k cílové vlně se jakžtakž dají. Vlna padne na druhý pokus a dovolí mi radostně doběhnout do cíle.
S velmi obezřetným během jsem dokončil sobotní Dril na 8. místě. Což není vůbec špatné. Útěchou je alespoň vyhraná věková kategorie a to že mě nepředběhla žádná holka .-) Trať byla luxusní a řadím ji k nejlepším, co jsem kdy šel a to i přes některé nedostatky v podobě značení nebo některých dobrovolníků na trati. Konečně jsem ozkoušel ICEBUGy v řádném marastu a fakt je to rozdílová bota.
Celý den zakončím koupáním v nějaké nádrži na Božím Daru, abych řádně zregeneroval do dalšího dne. To bude totiž trochu jiný level. Sám jsem zvědavý, jak budu cítit nohy ráno natož kdesi na sjezdovce. Míra respektu a zároveň natěšení k nedělnímu Brutalu roste víc a víc….
záznam trasy: https://flow.polar.com/training/relive/760353807
výsledky: http://sportsoft.cz/cs/zavod/results/2034?rid=2211
Nastoupáno: 570m, délka 7,9km (podle polaru)