Silniční křest, formy test. Co s tím ale, když tam nejsou překážky.
Konečně rozptýlení po týdnech běhání je tu. Ano je to fajn, ale na druhou stranu je to silnice, rovina a na startu parta chrtů, který uvidím jen do té doby než padne startovní výstřel.
Měl jsem tenhle závod běžet asi už před dvěma roky, ale nějak se to nepovedlo. Tak až letos padl v kalendáři výběr na tento závod a pokus o osobák. Skoro bych řekl domácí závod, jelikož v okolí často běhávám a trávím hromadu času v práci.
Od začátku roku se na mě začal podepisovat nový tréninkový rukopis alá Honza Pernica (PERŇA systém). Proto jsem byl o to víc zvědavý, jak to dokážu přetavit v nějaký rozumný čas. Tréninky mi vyhovují a cítím se fajn. Relativně připraven se tedy vydávám směr Letňany.
Nepřekvapuje mě, že tu není kde zaparkovat. Všude se to hemží běhnami a běhounami – chrt vedle chrta. Trochu na sucho polykám a říkám si, co tu vlastně dělám. Vždyť pravděpodobně doběhnu čistý, bez bahna. Ten stejný pocit mě přepadne ještě v tělocvičně, kam si jdu pro číslo….prostě lidské mraveniště. Tohle není můj šálek kávy.
Tak šup do věcí a rozběhat se do místního parku. Mám trochu vítr z toho, abych se dobře rozběhal a nechytal plíce někde na prvním kilometru, až v euforii přepálím start. Čas se pomalu blíží, tak ještě jednou projedu protažení a zahřátí, ať si jsem jistý, že je vše jak má být. Vše co nepotřebuji, odhodím do auta a doklušu si to na start.
Tady už je to plné. Všichni naběhaní, nevybouření. Přemýšlím, že zajdu za organizátory, ať je někde alespoň lezecká stěna, nebo ostnáč. Jak je budu bez překážek nahánět. Bahno ani vodu za startem taky nevidím, sakra to bude průser. To už však stojím v prvních řadách startovního koridoru a přepínám se do závodního módu. Opakuji si čas, na jaký to chci běžet. Taktiku mám taky jasnou. Nejdříve poběžím rychle, ať si trochu naběhnu čas, pak uprostřed ještě přidám. A na konci, až nebudu moct, tak přidám znovu. Přemýšlím, jestli jsem tudy po trati někdy vůbec běžel, asi ne, nevadí. Však to brzy poznám.
3…2…1…start….
Po výstřelu si lokty urovnáme pozice a vydáme se vstříc 10km trati. První 3 km jsou přesně na A- limit, který jsem si dal – 3:36. Až trochu překvapeně mrkám na hodinky. Protože pocitově se mi běží fajn. Jen mě znervózňuje, že vidím nějak moc holek přede mnou. Na dalších 2 km se čas o pár sekund zhorší někam k 3:40. Banda chrtů co přiběhla zezad mě sfoukne na rovině jako svíčku a mažou někam k první skupince. Zkouším se jich chytit, ale bez výsledku. Nikdo mě na záda nebere.
Polovina závodu se stala minulostí a závodní had si to namířil k Vinoři lehce z kopečka. Malinko přidávám a dorážím skupinku přede mnou. Neběželo se mi dobře, jelikož jsem byl sám před větší skupinkou a táhnul jsem max nějakým borcům za mnou. Trať se láme ještě více z kopce. Tak toho využiju a dorazím další. Pak ovšem přichází první vážnější stoupání do aleje. Díky tomu se dostanu před další závodníky, ale cítím, jak taky vadnu. Čas hlášený z hodinek je ovšem ještě horší. Čas 3:50 na km je šílený. Počítám, kolik mi schází z rezervy a jak jsem na tom.
Cesta se narovná a po odbočení na Satalice opět běžíme mírně z kopce. Míjíme 7 km a nastávající bolestivé poslední 3 km. Před Satalicemi se cesta opět zhoupne a začneme táhle stoupat. Bohužel přichází ještě větší zhoršení času a hodiny neúprosně hlásí 3:55 na km. Sakra, to už je hodně nad plán. Trochu jsem ztratil přehled, kolik rezervy je a není, mezitím se propleteme uličkami a podél naváděcích světel nabíháme na poslední km. S finišem jsem čekal zbytečně dlouho. Přidávám na rychlosti. Utrhl jsem další závodníky, co za mnou visí, a předbíhám další a další. Moc si z téhle části nepamatuji. Vím jen, že hodně bolela.
Nakonec dobíhám do cíle v čase 36:55!! Perfekt, plán B splněn. Nový osobní rekord po dvou letech a druhém startu na hladké (slovo „hladké“ bych zvážil) desítce na začátku přípravy je fajn.
Nebýt kopců, tak jsem to měl rozběhnuté na 36 minut. Ale to je kdyby, cítím se docela fajn a s pocitem, že se dalo finišovat dříve, tak to není tak hrozné. Navíc jsem neměl výraznější krizi, kromě kopců. Nějaké 63 místo v pořadí ovečky mezi chrty mě nijak neznervozňuje. Důležitější než čas, je pocit z běhu.
Změna tréninků nese své ovoce, a to je asi největší povzbuzení do další práce.
Hlavní poděkování je pro trenéra. Já jen běžel, ale Honza mě připravil. Díky!!!
Za cílem se dozvím, že ta holka, co jsem ji chtěl chytit, byla další Honzova svěřenkyně, co pobrala tři umístění ve 3 kategoriích, tak mi padá čelist. Výborná práce. Honzův čas je (34:16 – údajně slabší :-))
Co se povedlo je dobrý základ, a co se nepovedlo je potenciál pro zlepšení..
korekce PET