Stejně jako poprvé i letos pokládám lyže do stopy a hledám si své místo v první vlně na Bedřichovskou 30. Již třetím rokem mám tuhle volnou třicítku jako pomyslný vrchol mé běžkařské části přípravy na OCR sezónu.  Avšak oproti své premiéře moc dobře vím co mě čeká…

Letos jsem nastoupil do stopy o hodně později, než tomu bývalo bylo v minulosti. Až po novém roce a hned první tréninky jsem sotva dojel na Novou louku, abych se vzteky otočil a v hlubokém sněhu zase brouzdal zpět na stadion. Něco se však natrénovat dalo během ledna a tak jsem přijížděl s pocitem, že jsem na tom podobně jako loni a uvidí se přímo na trati jak mi to pojede.

Sbalil jsem si věci z auta, nabral zásoby Enervití energie. Pití jsem však nebral, risknul jsem to bez něj. Místo na start jsem našel pěkné hezky uprostřed první vlny. Pár minut do startu uběhlo jak nic a už nás vypouští ze stadionu pryč. Beru pravou stranu, protože ta levá se loni ucpala.  Výborně, v té pravé si jeden borec ustlal a levá už je dávno celá zařazená a stoupá k buku. Tenhle začátek je hrozný, bojím se o hůlky. Aby mě tam někdo nepřišlápl. Povede se mi tam prosmýknout jak had a najednou mám kolem sebe trochu místa a můžu se do toho opřít. Konec u Buku ani tolik nekouše jako v tréninku.

Ani se nenaděju a zatáčíme u Blatného rybníku k přehradě. Tam si nějaký odvážlivec stoupá pravou stopou hned na začátku prvního sjezdu. Jsem zvědavý, kdo ho katapultuje na první smrček.

Nemám úplně super pocit, trošku se s tím peru a lyže mi jednou asi taky nějak normálně. Trochu jsem čekal, že mě vystřelí z bot jak to pojede. Ale to úplně nepřichází. I přes to se snažím držet stejné tempo a pomalu se prokousávám pořadím nahoru. Když mě tam střihne nějaký stařík ve stoupání, tak se mi tomu nechce snad ani věřit. Já tu vařím a on si jede jak na výlet. Projíždíme Kristiánov, abychom před sebou měli celé stoupání na Rozmezí. Nastavuji tempo na mód „nebolí“….když to začne. Provedu restart sytému a znovu natavuji mód „nebolí“ …na konci stoupání těsně před Rozmezím se mi ovšem hroutí systém. Restart nepomáhá, tak zabořím zrak před sebe a na protest přidávám na tempu. Já tu jsem pánem. Nohy kysele odpovídají cosi o nekoordinovaném pohybu. Míjím Rozmezí a lámu do sebe první Enervit onehand gel při sjezdu na Čihadla.

Prudká pravá a konečně to trochu rozjíždíme. Tady nahoře mi začali jet lyže a tak pomalu stahuji ty předemnou. Moc kochací to není…vidím jen stopu a soupeřova záda. Jak lovná zvěř. Nohy už tolik kysele neprskají a můžeme to svižně valit dál.  Na Točně lámu druhý OneHand gel na sjezd na Hřebínek. Tohle provedení je vážně super. Stačí vám jedna ruka, kdy si vložíte gel do pusy a jak se zlomí ,tak si to tlačíte přimo do pusy. Žadné trhání nebo otevírání. Než zápasit s rukama na kterých mám hůlky je tohle řešení super.

Ani na Hřebíku nestavím a mažu to na Bílou Kuchyni. Na hodinkách mám 1:20…fuu to bude jen tak tak na osobák. Jak to říznu doleva u Bílé kuchyně. Je tu zase ten lavor, kterým musíme vyjet. Jestli jsem měl pocit, že mi nohy jedou, tak teď zase bolí každé tempo. Systém nemůže najít mˇod „nebolí“. Jak rád bych se zastavil. Ale bolí to všechny stejně. Přidávám, abych je v kopci stáhnul ještě víc. Je to divné, ale mám rád, když to bolí. Já hlavně ukážu ať si nestěžuje. Může to bolet totiž ještě víc než si myslí.

To mě ovšem nesmí předjíždět starci na běžkách. To mám chuť zahodit hůlky do lesa a jít hledat 12 měsíčků. Nechápu, jsem na hraně a oni si snad u toho ještě pískají písničky.

Už toho začínám mít docela dost. Je právě někde okolo 22 km. Je ten správný čas do sebe pustit Competition. Nech mi nastartuje forsáž na poslední kilometry závodu. Právě včas, protože mi stehna asi explodují.     

Už jen posledních pár pohoupání a závěrečný sjezd na Stadion. Už u Buku vím, že to bude marné…osobák to nebude. Nakonec mi na něj schází něco přes minutu. Škoda, ale prostě stejně jako loni říkám. Chce to poladit techniku, bez toho se s tím budu zas jen prát.

Když už nic, tak to byl super trénink. Nikde mi výrazně nedošlo. V tomhle se fakt mohu už několik let spolehnout na Enervit. A dneska mě opět podržel. 1:47 na trati a jako odměna na mě čeká teplý R2 recovery. Moje nejoblíbenější odměna po každém závodě nebo tréninku.

Tenhle závod mám rád. Je to takové pohlazení pro vlastní Ego. Na start nastupuji „vystajlovaný“ jak profík od SWEEPu. Není důležité, jak jedeš ale jak u toho vypadáš. Mimochodem ta větrovka a zimní dluhé elastáky jsou parádní!. Hned potom a vlastně po celou dobu, když vidíte, jak vás střihne stařík jako by nic a vám mohou plíce vyskočit do závěje máte chuť utéct přes hranici do Polska. Když už tohle všecho přežijete, tak se doplazíte do cíle a tam už běží vyhlašování. A takových příjemných momentů tam je několik. Ale stejně se sem budu vždycky rád vracet. Parádní atmosféra. Pohyb v přírodě na závodě, kde je Enervit na domací půdě. To se pro mě stalo srdcovkou už při mojí premiéře.

No a příště snad i celou padesátku…

Technické okénko:

Dneska hlavně ve znamení OneHand gelůna trati. Před závodem 2x PREgel a na konci Recovery.  

Trochu jsem váhal nad oblečením a nakonec vyhrála větrovka a zateplené elastáky. Což se ukázalo jeko výborná volba. Ani zima, ani teplo. Prostě ideál.

Na večer je jeasná volba modrého. Regenerace je nutná, zítra mě čeká další trénink.-> MetaXtren