Pár slov ke kampaňi o 4 slovech a přesto velkém významu od Martina a Verči z OCRA-CZ .
Jako pravidelného účastníka OCR závodů jsem si nemohl nevšimnout, že né všichni dělají všechno stejně. Šizení angličáků a výpadky matematiky při počítání je stejně legendární jako bahno a stoka v Bořeticích.
Bohužel je to realita každých závodů a je úplně jedno, jaký je to pořadatel. Otázkou je proč?
Když přivřu obě oči, tak si to dovedu představit u těch řekněme prvních 20ti. Závodí na pořadí a nedobrovolné cvičení je ztráta času. Mohou často i nevědomě v zápalu boje zapomenout, kolik mají odcvičeno a vyrazit. Přesto se to u nich děje zřídka a to spíš omylem než úmyslně. Ale proč u těch ostatních? Vždyť jim o nic nejde.
Cvičení patří ke každé nezdolané překážce. Je jasné, pokud někdo něco nezvládne, tak jde cvičit. Přesně v tomhle momentu přichází to, co nemohu pochopit. Spousta lidí naprosto odflákne angličáky, fixlují počet a ještě se snaží diskutovat s dobrovolníkem, když je náhodou někdo napomene. Pak vyrazí na trať a po 10m metrech běhu stejně přecházejí do chůze. Není to jejich fyzická slabost, že něco nezvládnou, ale jejich hlava, která jim dovolí podvádět.
Jediný podvedený je však v tomto případě samotný závodník. Mají odvahu postavit se na start závodu a něco pro sebe udělat, a pak se takto shodí sami před sebou.
Když budu fixlovat při trénování tak přece nebudu mít lepší výsledky. Když budu cvičit méně tak taky nebudu silnější. Nikam toto chování neposune. Věčné nářky na rozhodčí jsou k ničemu. Jedině závodníci mohu změnit ty, kteří podvádí. Když je opraví dobrovolník tak se mu vysmějí a pošlou ho do temných hlubin svého těla. Ale co když ho opraví závodník nebo závodníci. Co když si na něho ukáží v cíli zrovna v moment co bude hrdě vyprávět o své cestě závodem a dávat si selfie na FB.
Stud a vlastní disciplína mi nedovolí ošulit byť jediný cvik. Radši budu žít s pocitem, že jsem prohrál a odcvičil vše, než kdybych něco ošidil. Stále bych si to přehrával v hlavě a svědomí by mi nedalo spát. Všeho, čeho jsem dosáhl, bylo vykoupenou dřinou a velkým obětováním. Trestné cvičení je přesně stejný případ. 30 dobře odjetých angličáků mě nabudí do běhu. Vybičují mě, abych se překážku naučil a příště ji dal.
Z vlastních příhod si vzpomínám, jak mě strašily kolíky. Na 3 závodech po sobě jsem spadl. Tak jsem si zanadával, ale cvičil a motivoval sám sebe, abych znovu doběhl ztrátu a dotrénoval tuhle prokletou překážku. Ale nikdy jsem si nedovolil vynechat jediný cvik. Neříkám, že to dělám učebnicově, ale dělám.
Mám tu pár dalších případů, se kterýma jsem se setkal v tomhle roce.
Na závodech v USA nás nahrávali na kameru a vždy k tobě přiběhl dobrovolník, a napsal si tvé jméno. Cvičil jsem 2x a pokaždé jsem byl v takovém deliriu, že jsem si radši 3 angličáky ubral při počítání, abych si byl jistý, že jsem se v počítání nespletl.. Výsledkem bylo cca 33-35 angličáků na každém cvičení :o)
Na stejných závodech mám pak příklad, jak se angličák opravdu dělat nemá. Viz video.
Povšimněte si pána napravo u stojny.
A do třetice ze stejného závodu. Jak nešťastně doplatil Peter Žižka, asi na 1 cm chybějící hlíny ve kbelíku, a musel celou překážku opakovat. (Přes 500m bucket brigade.) Zrovna u něho, si dovolím říci, je to ten opačný případ. Kdy k tomu přišel jak slepý k houslím. Rozhodčí ho pustí nahoru a odsouhlasí mu výšku hlíny. A dole ho zarazí, protože se mu hlína zdrcla. Vsadím se, že nebyl jediný komu se to zdrclo, ale možná jeden z mála, koho rozhodčí z té špičky zarazil a poslal znovu. Co udělal Peter? Zaťal zuby a šel znovu. Peter je na středoevropských závodech pod drobnohledem při každém kroku a snaží se být fair play během celého závodu. Pak ho postihne toto na samém vrcholu sezóny.
Když se podíváte na sestřih závodů z Lomnice, tak je tam vidět část seběhu před „A“ cargem. Na videu je závodník z Ruska a naprosto vědomě odhodí kelímek mimo občerstvovačku. Je to na ofiku videu od organizátorů…a co se stalo? Nic. … A samozřejmě nebyl jediný.
Abych nebyl jen kritický, tak tu mám jedno dost velké gesto. Na závodech Predator Race Jirka Vacík vyhrál asi o vagón. Na jednom handicapu si to však špatně nasměroval. Možná chybou značení a zkrátil si trať. Jsem si naprosto jistý, že i tak by vyhrál s dost velkou rezervou. Ale Jirka to přiznal a vzdal se prvního místa a byl diskvalifikován. Vzdát se prvního místa potřebuje dost velkou odvahu a hlavně velkou sebedisciplínu a smysl pro fair play. Smekám.
Velká ukázka toho, jak se to nemá dělat a jak se má jít příkladem je na videu od Patrika „batmana“.
Na závodech v Eplénech to vzal trochu po svém a všude kde cvičil si stoupl doprostřed a všem těm rádoby cvičím předcvičoval. No nechtěl bych být v jejich kůži, když tam přiběhne borec, co si dal UltraBeast pár dní předtím a pak tady cvičí naprosto s přehledem.
V sobotu je naplánovaný start na 14,00h. Naše rozcvička spočívala v návštěvě WC a asi třech výskoků, což není zrovna moc! Samotný závod se skládá z 10x 1km běh, 5x 20 kliků, 5x 20 dřepů, 5x 20 angličáků, 5x 50 metrů výpadů,100 metrů sprint. Závod byl na 5 kol, přičemž 1 kolo = 1km běh, 20 dřepů (dotek rukou chodidel) + 20kliků (hrudník na zem a zvednout ruce z podložky), zase 1km běh, 20 burpees + 50m výpadů s dotekem kolena země a hurá do dalšího kola. Před závodem samotným máme boží náladu a chceme si to užít, dokoncepotkáváme i známé
tváře z partičky Rabbits Znojmo, se kterými se známe ze Spartan Race. Hned od startu se šlo hodně ostré tempo a zástupci EOR byli vidět na předních příčkách – Dušan okolo 5. místa, Péťa dokonce vedla ženy! Konkrétní průběh závodu možná ani netřeba detailněji popisovat, válčili jsme, co jsme mohli a především hlavně v duchu FAIR PLAY! Bohužel tohle minimálně 80% závodního pole (aspoň v mém a Petiném okolí závodníků) absolutně nic neříká a není jim ani přinejmenším trošku stydno hlavně před sebou samým, ale ani před těma desítkama/stovkama přihlí žejících diváků. Když Péťa přibíhala na první stanoviště už se velkým náskokem, záhy po cvičení, které zabralo asi 1 minutu čirou náhodou momentálně brala 3-4. místo s odstupem 15 vteřin. Později už ostatní ženy nenechala na pochybách a všem utekla (viděla podvádět už jen chlapy). Já jsem pociťoval a viděl úplně to samé. Když jsem si dovolil někoho napomenout, protože to nedělali ani rozhodčí, kteří měli dokonce kamery na záznamy správné provedení a hlavně počet cviků (které asi skončí v archivu?), dočkal jsem se pokaždé jenom výsměchu a grimasy ala „poctivé cviky? Jsi kretén?“! Po prvním kole jsem byl totálně demotivovaný a chtěl jsem vzdát, ale to mi už za to propocené tričko nestálo! Takovou radost jim neudělám. Další příklad cca ve 3. kole mě doslova dobíhá „týpek“ na výpadech, které jsou technicky i časově náročné. Imaginárně mu plivu do ksichtu! Tak se ho ptám, jestli to myslí vážně a jestli by to nechtěl třeba dělat poctivě? Jeho odpověď s úsměvem na tváři „hmmm, třeba jindy“! Vytahuju imaginární kapesník a utírám mu mé plivance z obličeje, protože takovým už není pomoci. Podvádí akorát sám sebe! Karma je mocná! Dokončuji asi na 6. místě (3. v jednotlivcích) časem něco pod hodinu. Rozhlížím se okolo sebe a nikdo jako já nemá krvavé kolena z výpadů. Asi měli volejbalové chrániče na kolenou, nevím? Superžena Péťa dobíhá asi o 2 minuty později a suverénně ovládá kategorii žen, famózní výkon. V cíli probíráme „hrdiny“, fotíme se, kecáme s Léňou a Irčou, které nás neúnavně povzbuzovaly stylem „ani nevíš,kolik máš v sobě sil, ostatní jsou nuly, nepřestávej, makéééj„, to bylo boží! Já osobně jsem se zapřísáhnul, že tento závod v životě už nepůjdu, ne tak kvůli organizaci, ale kvůli „sportovcům“, kteří tady „závodí“ (čti podvádí)! Nicméně trénink to byl fajn. V sobotní podvečer jsme se krásně zpotili ve trojce, přesně tak, byli jsme opět ve wellness, tentokrát i sIrčou. Tímto už opravdu ukončujeme závodní sezonu, slibujeme
autor: Dušan Zapalač a Petra Veselá
Z příspěvku je patrné, že to je pro někoho úplně normální. Což je asi ta nejhorší varianta. Někteří z nás jsou opravdu tak „WEAK„, že musí „CHEAT„. To opravdu chceme jít touhle cestou a tak hluboko klesnout?
Přece jenom je tu jedna cesta, jak se k tomu postavit čelem. Jak asi bude nějakému hrdinovi, když mu budou ostatní ukazovat při závodě, jak se to opravdu dělá. Jak mu v cíli připomeneme, že 30 je 30 a né 24. Ponížení od ostatních bolí ze všeho nejvíce.
Švindlíři jsou a budou, ale jedině my samotní závodnici máme největší sílu a moc to změnit.
Tuhle kampaň beru jako za svou a v každém závodě ji budu respektovat a podporovat.
ONLY THE WEAK CHEAT!
